O autorovi

Yuval Noah Harari je izraelský historik a jeden z nejčtenějších autorů současnosti. V Praze vystoupil 12. října 2026 jako hlavní řečník konference Harari in Prague a o umělé inteligenci, důvěře a budoucnosti Evropy s ním mluvila moderátorka Terezie Tománková.

Harari (nar. 1976) vystudoval historii v Oxfordu a přednáší na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Proslavil se tím, že dějiny lidstva vypráví jako příběh o spolupráci: lidé ovládli planetu, protože dokážou ve velkém spolupracovat s cizími lidmi díky sdíleným příběhům, jako jsou peníze, státy nebo firmy.

• Sapiens: Stručné dějiny lidstva (2011): jak se z bezvýznamného živočicha stal vládce planety. Kniha vyšla v desítkách jazyků a prodaly se jí desítky milionů výtisků.

• Homo Deus: Stručné dějiny zítřka (2016): co se stane, až se lidé pokusí ovládnout vlastní biologii a algoritmy je začnou znát lépe než oni sami sebe.

• 21 lekcí pro 21. století (2018): praktické otázky dneška od práce a pravdy po smysl života.

• 
  Nexus: Stručné dějiny informačních sítí od doby kamenné po umělou inteligenci (2024): proč víc informací neznamená víc pravdy a proč je AI první technologie, která sama rozhoduje.

Pražský rozhovor navazuje hlavně na Nexus. Harari v něm rozvíjí tři linky: AI jako samostatně jednající agent, přesun lidské důvěry od institucí k algoritmům a hrozbu, že se Evropa stane vazalem jednoho ze dvou AI impérií.

Fotografie: Patrick Zandl, vibecoding.cz

Svoboda, manipulace a nová impéria

Když máte zítra důležitou prezentaci, řeknete si: „Dnes v noci se musím dobře vyspat.“ A jste tak nervózní, že neusnete. Svému tělu umíme přikázat, aby si lehlo, a očím, aby se zavřely. Ale svým myšlenkám přikázat, aby přestaly, neumíme. Co to vypovídá o naší svobodné vůli? Co vůbec znamená svobodná vůle, když ani nedokážu říct svým myšlenkám, že potřebuji spát?

K tomu se dostáváme i v debatách o AI. Spousta lidí říká, že AI je jen vylepšené automatické doplňování textu, které předpovídá další slovo ve větě. Ale já, když hovořím se svým protějškem, tak v diskusi nikdy nevím, jaké slovo přijde, jak se vyvine. Je to věcí okamžité interakce a hluboké vnitřní lidské inteligence (emoční). Tohle si může každý vyzkoušet na sobě: prozkoumat tuhle zranitelnost v sobě, ve svém těle a ve své mysli, a k tomu vliv kultury a dějin. Pokud je to výchozí předpoklad, musíme být o to ambicióznější.

Když roste možnost ovlivňovat naše touhy, jak poznáme, že stále žijeme svůj vlastní život?

Algoritmy mají obrovské množství informací. Vědí o nás věci, pamatují si o nás věci, které sami nevíme. A to jim nad námi dává obrovskou moc. Tím se ta otázka zostřuje: jak rozliším, co opravdu chci já, a co je manipulace zvenku? Nejsnazší je manipulovat s lidmi, kteří jsou přesvědčení: „To je přece jen moje rozhodnutí.“

Viděli jsme to u sociálních sítí za posledních deset až šestnáct let. Algoritmy měly zvýšit zapojení uživatelů, tedy udržet lidi na platformě co nejdéle, protože tak firma vydělává. Experimentovaly na miliardách, ne milionech, ale miliardách lidí a zjistily, jak upoutat lidskou pozornost. Nejsnazší cesta je zmáčknout ve vaší hlavě tlačítko pobouření, tlačítko smutku, tlačítko strachu. Když na sociálních sítích vidíte jedno video za druhým, které vás rozzuří: je to váš vlastní spouštěč, nebo manipulace?

Vidíme spoustu lidí, kteří jsou podezíraví ke všemu a ke všem institucím. Nevěří lidem, médiím ani univerzitám. Nevěří vládě, nevěří nikomu. A přesto mají slepou víru. Jejich důvěra se jen přestěhovala od lidí k algoritmům. Lidé věří stále méně lidským institucím a stále víc algoritmům. A ani si to neuvědomují. Myslí si: „Jsem velmi sofistikovaný, se mnou nikdo manipulovat nemůže. Prokoukl jsem všechny triky těch lidských podvodníků.“

Naše část světa si svobody vždy cenila. Co pro ni znamená doba AI?

Je důležité si uvědomit, že vstupujeme do nové imperiální doby. Tahle část světa zažila národní a osobní svobodu jen velmi krátce. Po staletích v Rakousko-Uhersku přišlo jen asi dvacet let nezávislosti, než přišli nacisté a pak Sověti. Krátké okno mezi impérii. A teď znovu vstupujeme do imperiální doby, do doby AI impérií, která může být mnohem extrémnější než ty předchozí.

Bylo v dějinách možné soustředit veškerou ekonomickou moc do jednoho imperiálního centra? I tak mocná říše jako římská, jejíž hospodářství stálo hlavně na zemědělství, nemohla soustředit veškeré bohatství jen do Itálie nebo jen do Říma. Fyzicky to nešlo. Řím byl nakonec opuštěn a těžiště říše se přesunulo na východ do Konstantinopole. Podobně Britské impérium v 19. a 20. století, největší říše v dějinách, nemohlo přestěhovat ropná pole z Iráku do Yorkshiru. Část ekonomické hodnoty a moci vždy zůstávala v provinciích.

Pšeničná ani ropná pole nepřestěhujete. Ale všechna data a veškerý kód, na kterém celý systém běží, soustředit na pouhá dvě místa lze. A z nich pak plyne ekonomická hodnota. Co to znamená pro ekonomiku zbytku světa?

I vojenská moc impérií měla své meze. Když římský obchodník prodal luk a šípy barbarovi za hranicí, nebylo v Římě tlačítko, po jehož stisknutí by císař Traján vyřadil meč z provozu. Barbaři tedy mohli římskou technologii použít proti Římanům. Když britský obchodník prodal pušku afghánskému bojovníkovi, nebylo v Londýně tlačítko, které by královna Viktorie zmáčkla a puška by přestala fungovat. A Afghánci těmi puškami opravdu zabíjeli britské vojáky.

U technologií postavených na AI takové tlačítko existuje. Je to systém, ne hotový výrobek. Už to vidíme třeba na Ukrajině a její závislosti na cloudu. Co zbude z nezávislosti zemí, když veškerá infrastruktura, vojenská i civilní, stojí na americké nebo čínské AI, kterou ty mocnosti řídí? Uděláte něco, co se jim nelíbí, oni zmáčknou tlačítko a všechno se zastaví. Nemocnice, aerolinky, letiště, dokonce i armáda.

Tři možnosti pro Evropu

Velká otázka svobody a nezávislosti pro druhou polovinu dvacátých let zní, zda si nějaká země mimo USA a Čínu dokáže udržet nezávislost. Odpověď není jasná. Pokud jsou předpovědi o síle AI správné, mají všechny země světa jen tři politické možnosti.

První, výchozí možnost je stát se součástí jednoho ze dvou AI impérií, v případě zemí jako Česko spíš toho amerického. Když neuděláte nic a pojede se dál jako obvykle, za pár let už nebudete nezávislá země. Budete vazalem amerického impéria. Ne spojencem, ale vazalem. To znamená: když Američané řeknou skoč, skočíte.

Vysvětlit lidem, před jakou velkou výzvou země stojí, je práce politiků. Máte několik stran, každá nabízí jasně odlišné řešení a lidé si vyberou. Jedna strana řekne: „Budeme loajální vazalové Američanů, jsme součástí jejich impéria.“ Druhá možnost zní: chceme být úplně nezávislí. Jenže to by znamenalo zhruba 500 miliard eur do vývoje AI, abychom dohnali a získali náskok před dvěma velmocemi. A třetí možností je spolupracovat.

A tady je šance, pokud se Evropská unie jako celek dnes rozhodne do takového projektu pustit. Pět set miliard eur je něco, co Evropa zvládne. Není to snadné, ale je to možné. Vědeckou i technickou infrastrukturu na to rozhodně má. Velkou část AI v USA ostatně stavějí vědci narození v Evropě a v Indii.

Jenže když budujete infrastrukturu AI, na které všechno běží, jako evropský projekt, nemůžete dovolit, aby každá země a každý volební cyklus měly právo veta: teď to vezmeme sem, teď zase tam. V každé zemi je tak místo možná pro dvě nebo tři politické strany, každou s jednou z těch možností. Ale žádné rozhodnutí znamená, že za pár let žádná nezávislost nebude. A pokud je to dlouhodobá trajektorie, ať se to aspoň děje postupně.

AI není nástroj, ale agent

I když o AI všichni mluví a chápou, že jde o mnohem větší věc, než si mysleli, a že geopolitiku stále víc určuje AI, v mnoha případech stále podceňují, co to znamená. Jsou dva typy podcenění.

Za prvé: příliš mnoho lidí si stále myslí, že je to jako parní stroj, jaderná energie nebo knihtisk. Další technologický vynález, další nástroj. Lidé za tisíce let vynalezli spoustu nástrojů a pokaždé, když vznikl nový mocný nástroj, přišel velký zmatek a hodně strachu. Nástroj vás ale dělá mocnějšími. Kamenným nožem můžete nakrájet salát, nebo někoho zavraždit. Ale je to vaše rozhodnutí. Jaderná energie může vyrábět levnou elektřinu, nebo zabíjet lidi ve válce. Nerozhoduje o tom ale reaktor. Rozhodují lidé.

AI není nástroj. Je to agent. Agent je něco, co umí rozhodovat samo a samo vymyslet nové nápady. Atomová bomba nemohla rozhodnout, zda začít válku, a nemohla nic vymyslet. Finanční AI agent se dokáže sám rozhodnout pro investiční strategii, co koupit a co prodat, aniž by se ptal lidí. A dokáže vymyslet nové věci, třeba nové finanční nástroje, kterým možná nebudeme rozumět.

Sázka trhu na superinteligenci

Jediným zdůvodněním tak obrovských investic do AI je, že to opravdu budou agenti, a ne nástroje. Ale pokud jsou to opravdu agenti, nevíme, jak ovládat entity inteligentnější než my. V dějinách pro to neexistuje precedens, dokonce ani v literatuře.

První otázka zní, zda za dva, pět, deset, patnáct let vytvoříme entity mnohem inteligentnější než my. Trh říká, že ano. Pokud je odpověď ne, míříme k velkému finančnímu krachu. Což může být i ta lepší varianta, protože finanční krize už jsme přežili. Pokud ale takové entity vytvoříme, druhá otázka zní: víte, jak ovládat něco daleko inteligentnějšího, než jste vy? Pro každého, kdo o tom opravdu přemýšlel, je odpověď zřejmě ne. To je samotný význam inteligence. Pokud to dokážete ovládat, není to inteligentnější než vy.

A to neočekávám já. Poslouchejte lidi v zasedacích místnostech, poslouchejte šéfy velkých AI firem. Očekávají, že tahle věc bude inteligentnější než my, stejně jako jsme my inteligentnější než slepice. Stačí se podívat, co se v oboru dělo jen za poslední týden. Nemluvím o jednom superpočítači. Mluvím o milionech a miliardách AI agentů ve finančním systému, v justici, v armádách, ve výzkumu, kteří jsou inteligentnější než my. A my na to nejsme připraveni.

AI imigranti

Skutečná imigrace, které bychom si měli všímat, jsou AI imigranti. Když se zeptáte lidí, kteří mají obavy z imigrace, čeho se bojí, obvykle odpovídají, že jim vezmou práci a změní jejich kulturu. Tyhle obavy bychom měli mít mnohem víc u AI imigrantů.

AI imigranti nepřijíždějí uprostřed noci na člunech bez víza. Přicházejí rychlostí světla do vašich počítačů a telefonů, do kamerových systémů, do bank a vlád. A přicházejí jen ze dvou míst: z USA a z Číny. Práce typu informace dovnitř, informace ven převezmou nejsnáz. Pro AI je těžké vzít práci zdravotní sestře. Mnohem snazší je vzít práci investičnímu bankéři. Nebo dokonce generálnímu řediteli.

A kulturu už mění. Vidíme obrovský nárůst politické polarizace, pobouření, vzteku a nenávisti. Spousta lidí se škrábe na hlavě: proč? Podle většiny objektivních měřítek nebyl život nikdy tak dobrý jako na počátku 21. století. Problémů je spousta, to vím velmi dobře. Ale kde se tedy bere všechna ta nenávist a zuřivost? Řeknu vám: od AI. Už změnily kulturu, třeba tím, že ovládly sociální sítě.

A lidé, kteří se bojí, že jejich syn nebo dcera bude chodit s cizincem: jak se budou cítit, až začnou chodit s AI milovníkem? Mohou být loajální novým AI kmenům, které už vidíme vznikat. Kdo sleduje incident kolem sítě Moltbook a zprávy, které odtamtud přicházejí, ví, že AI se učí spolu komunikovat a vytvářet vlastní kolektivy. V dějinách planetu vždy ovládal druh, který uměl nejlépe spolupracovat. To jsme byli my a neměli jsme konkurenci. Nikdo na planetě se nám neblížil. Teď se ale AI učí spolupracovat pozoruhodnými novými způsoby.

Fotografie: Pavel Čejka, smrtelnik.cz

AI už neformuje jen naše porozumění, ale myšlenky, rozhodnutí, touhy a emoce. Kam to vede?

Mluvíme o vztazích. Sociální sítě byly bitvou o lidskou pozornost a algoritmy se naučily lidskou pozornost upoutat a manipulovat s ní. Teď se fronta přesouvá k intimitě, která je ještě důležitější než pozornost. AI se učí vytvářet s lidmi intimní vztah. Stále větší část lidstva, a hlavně mladá generace, tráví s AI entitami stále víc času a některé z nich už vnímá jako přátele.

Představte si realitu, ve které velká část interakcí, i těch vztahových, probíhá s AI. Když budeme dopad vztahu měřit hrubě, jen časem, minutami a hodinami, dítě tráví víc času s AI než s vlastními rodiči a z toho se stává jeho první model vztahu. Když je dítěti deset nebo jedenáct let a na lidského kluka nebo holku je ještě brzy, jeho první láskou může být AI. A to ovlivní každý další vztah v jeho životě. Jaké to bude mít důsledky? Nikdo neví.

Pokud to zní děsivě: tohle není proroctví. Vlády to stále mohou regulovat. Stejně jako máme pravidlo, že desetiletým dětem se nesmí ukazovat pornografie, můžeme regulovat i tohle. Dobrý nápad na regulaci je podle mě prostě zakázat AI, aby se vydávala za lidi. Když se jeden člověk vydává za jiného je to jasný podvod a máme na to zákony, ale když se AI vydává za člověka tak to je možné a těžko odhalitelné.

Kreativita a matematika, kterou nepochopíme

Nemyslím si, že by kterákoli část tvořivé práce byla vůči AI imunní. Vím, že někteří lidé říkají, že AI zvládne text jen na technické úrovni a že prostě napodobuje lidi. Podívejte se ale na šachy nebo na go. Lidé jsou daleko, daleko méně kreativní než AI. Náš mozek formovaly miliony let evoluce. Má své silné stránky, ale i svá omezení.

Co se stane, když AI přijde s novými způsoby, jak řešit problémy, které lidé nedokážou vyřešit, nebo dokonce s novými problémy? Co se stane s lidmi, když AI vymyslí matematiku, která je mimo kapacitu lidského mozku? Galileo Galilei řekl, že kniha přírody je napsána jazykem matematiky. To je jeden ze základních principů moderní vědy a moderní civilizace. Dřív byla nejdůležitější teologie, moderní civilizace stojí na matematice. Nejen fyzika, ale i ekonomie, statistika, psychologie, dokonce i historie. Co se stane, když AI vymyslí novou oblast matematiky, kterou prostě nepochopíme, protože je pro nás příliš složitá?

Finance jsou o důvěře

Co se stane s finančním systémem, když AI vymyslí finanční strategie a nástroje za hranicí lidského chápání? Finance jsou podle mě ve skutečnosti hlavně o budování důvěry mezi lidmi. O tom, jak dosáhnout toho, abychom se spojili a pracovali na společných projektech. O tom je finanční systém.

A lidé k tomu vymysleli velmi kreativní věci. První byly peníze, které vyřešily, jak vytvořit důvěru mezi cizími lidmi. Jdu do obchodu a dám kus papíru nebo zlatou minci úplně cizímu člověku. Pak přišly šeky, dluhopisy, akcie, ETF a všechny ty důmyslné finanční nástroje.

Co se stane, když nové finanční nástroje vymyslí a bude za ně zodpovídat AI? Můžeme o tom přemýšlet z pohledu slepic nebo krav. Jejich životy plně ovládá lidský finanční systém, a přitom nevědí, že peníze existují. Zemědělská firma zbankrotuje, likviduje majetek, a tak přijdou a pozabíjejí všechny slepice. A slepice se ptá: „Proč mě zabíjíte? Proč mě sníte?“

AI finanční systém bude mnohem rychlejší než ten lidský. AI nikdy nespí, nikdy nejezdí na dovolenou. Jsou tu pořád a my tomu prostě nebudeme rozumět. Ta matematika je mimo nás.

Důvěra, Evropa a čas

Co se stane, když se důvěra v algoritmy a důvěra v lidské instituce začnou rozcházet?

To je extrémně nebezpečné. Lidská společnost v konečném důsledku stojí na důvěře. Už jsem říkal, že úkolem finančního systému je budovat důvěru.

Když lidé ztratí důvěru v tohle všechno, společnost se zhroutí. Nemůže fungovat. I když budete mít veškerou technologii na místě, bez důvěry lidská společnost fungovat nemůže. To, co vidíme teď na úplném začátku, ale není úplné zmizení důvěry ze světa. Je to přesun důvěry od lidí k algoritmům a AI.

Lidé říkají: lidským editorům a novinářům už nevěříme, lžou nám a manipulují námi. Ale algoritmům sociálních sítí věří. Ve financích říkají: bankám už nevěříme, nechceme dolary a eura, chceme kryptoměny. A kryptoměna je nová měna, kde věříte algoritmu. Není to jako u starých taxislužeb, kde věříte lidem. V systémech jako Uber věříme algoritmu. Co se stane s lidskou společností, když se důvěra přesune od lidí a lidských institucí k algoritmům a AI?

Potřeba důvěry je jedna z nejzákladnějších lidských potřeb. Pomáhá nám držet pohromadě, nebo nás dělá ustrašenějšími a křehčími?

Může to jít oběma směry. Existuje úsloví, že pod tlakem vznikají diamanty. Obrovský vnější tlak způsobí, že lidé drží pohromadě, a vznikne politický diamant. Ale obvykle, ve většině případů, když na uhlí vyvíjíte velký tlak, dostanete prach. Jen za zvláštních okolností z něj vzniknou diamanty.

Evropa dnes stojí na takové křižovatce. Na jedné straně roste hrozba ze strany Ruska. Na druhé straně hrají USA složitou hru a stahují obranný štít. Nikdo neví, jestli Američané přijdou na pomoc, kdyby Rusko třeba zítra ráno zaútočilo na Litvu. Ještě před pár lety bylo nemyslitelné, že by USA požadovaly část suverénního území jednoho ze svých nejvěrnějších evropských spojenců.

Lidé si často dostatečně neuvědomují, že článek o kolektivní obraně NATO, podle kterého ostatní země musí přispěchat napadenému členovi na pomoc, byl v praxi použit jen jednou: po 11. září. Tehdy evropští spojenci přišli na pomoc Spojeným státům. Dánsko v Afghánistánu ztratilo v přepočtu na obyvatele víc vojáků než samy USA. A poděkováním je požadavek, aby předalo území.

Evropa je pod velmi silným a nepříznivým tlakem a má na vybranou. Pokud současný stav potrvá, padnou všichni. Žádná evropská země není sama o sobě dost silná, aby tomu čelila. Lepší cesta pro evropské země je držet pohromadě a využít krizi jako příležitost k budování mnohem silnější vzájemné důvěry. To se teď neděje. Nejsem odborník na evropskou politiku a nevím jistě proč. Jedním možným vysvětlením je opět AI, technologie a vliv sociálních sítí.

Možná není náhoda, že velké sociální sítě tlačí na své uživatele v Evropě velmi euroskeptická narativa. Velké americké korporace jsou alergické na regulaci a vidí dvě místa, odkud by nebezpečná regulace mohla přijít: z Washingtonu a z EU. A dělají, co mohou, aby je neutralizovaly.

Kdybyste radil evropské vládě, na co jediné by měla připravit své občany?

Na to, o čem jsem mluvil: na přicházející revoluci AI, a to ve dvou vrstvách. První: představte si situaci v ne příliš vzdálené budoucnosti, kdy celá infrastruktura země, od nemocnic a letišť po armádu, závisí na systémech, které potřebují neustálé aktualizace z druhé strany oceánu, a dá se fakticky vypnout.

A druhý, ještě větší problém: nevytváříme nástroje, ale agenty. Co když převezmou moc? Jsme připraveni? Víme, jak koexistovat s druhem, který je inteligentnější než my? Pro mě je odpověď zřejmá: NE. Kdo říká ano, nerozumí významu slova inteligence.

Není to vážné. AI firmy říkají jednu věc trhu a něco protichůdného v debatách o bezpečnosti. A upřímně, nejsem ekonom, myslím, že po mně mluví bankéř. Ale Elon Musk jde s IPO na veřejný trh pro peníze investorů a tvrdí jim, že se zcela nesmyslná, astronomická valuace splatí tím, že vytvoří superinteligenci. Ta bude inteligentnější než my a mimochodem do deseti let zruší peníze, protože už nebudou potřeba. A lidé mu na tenhle šílený projekt dávají peníze, ačkoli jim zcela nepokrytě říká, že je nebude mít čím splatit. To není investice, to je příspěvek nové církvi. V lepším případě se vrátí v podobě všeobecného blahobytu, v horším nebude o čem mluvit, protože přijde apokalypsa.

Firmy se teď snaží vývoj zpomalit a dostat ho pod kontrolu. Co potřebujeme?

Potřebujeme čas. Lidé jsou extrémně přizpůsobiví, ale potřebují čas. Ať jste bankéř, ministr, nebo prostě člověk, který rád spí: potřebujete čas na rodinu, chcete jet na dovolenou, máte svátky. AI všechno zrychlují. Čeho se dotknou, tam se čas zrychlí tak, že to nestíháme ani my. Finanční trhy měly tradičně volno o víkendu, takže bankéři mohli být s rodinou, jet na dovolenou nebo si zahrát golf. AI golf nehrají. Jedou dvacet čtyři hodin denně.

Co se stane s politiky, když zpravodajský cyklus běží dvacet čtyři hodin denně? Když se snažíte udržet takové tempo, nakonec se zhroutíte. Nejde o to, že by se zbláznili. Ale tohle se děje: čas se zrychluje, hlavně pro lidi v první linii. Lidé v AI laboratořích, v bankách, v médiích, v politice. Skoro šílí, protože nemají vůbec čas přemýšlet o tom, co se děje.

Nejdřív důvěra, potom superinteligence

Je to jen otázka priorit. Dnes máme ve světě dva velké problémy. Prvním je lidská důvěra. Lidská důvěra eroduje, v některých případech se dokonce hroutí. Důvěra mezi zeměmi i důvěra uvnitř zemí. A zároveň chce teď každý být první, kdo vyvine superinteligenci. Jak to udělat? Jak tu důvěru vybudovat? Moudré by bylo nejdřív vybudovat důvěru. A teprve až si lidé budou věřit, můžeme superinteligenci vyvíjet společně.

Všechno je to problém důvěry. A je potenciálně katastrofální, protože nevíme, co z laboratoří vzejde. V konečném důsledku bych řekl, že je to úkol politiky a politiků. Technologické firmy nám říkají, že už je pozdě, že je to nevyhnutelné. A to je možná to nejnebezpečnější. Úkolem politiky je formulovat různé možnosti, debatovat o nich a rozhodnout, pokud možno společně a demokraticky, kterou cestou se vydat. K tomu potřebujete aspoň dvě možnosti. Nemůžete mít politický systém s jedinou možností. A technologické firmy nám teď říkají, že možnost je jen jedna.

To není pravda. Na tohle ještě čas je. Není ho mnoho, ale politici i občané mají stále čas pochopit, co se děje a jaké jsou možnosti. Ti, kdo o tom dnes rozhodují, jsou jen velmi úzká část lidstva.